Fantazie na Blog.cz

Kotetsu stál nad průrvou a díval se na stále se zmenšující obrys přítele. Odmítal si to přiznat. Nevěřil, že by mohl být mrtvý. Už to slovo pro něj znělo tak vzdáleně. Smrt pro něj vždycky byla jen věc která se týká někoho jiného. Teď věděl, že tomu tak není. Uvnitř jeho - stále ještě dětského - mozku svítila jiskřička naděje, že Izumo přecejen přežije. V kolika filmech se hrdina zřítil z útesu a přece se mu podařilo vyváznout živ a ještě velmi efektivně... Jenže jeho druhá část, ta dospívající, přecejen věděla, že to se stává opravdu jen ve filmech. V tu chvíli se zřítil do druhé deprese za ten den.
Kdyby byl schopen v tu chvíli rozumně přemýšlet, asi by řekl, že tohle bude nejspíš výrazný mezník v jeho životě. Jenže on nebyl schopen přemýšlet vůbec, natož rozumně. Otupěle zíral do tmavé hlubiny až se mu začaly dělat mžitky před očima. Pohnul hlavou a podíval se na vzdálený kámen napravo od něj, který byl nyní v jeho očích pokryt žlutozelenými mžitkami.
Za pár vteřin už na kámen neviděl skoro vůbec, protože se mu pod víčka už podruhé ten den draly slzy. A to všechno za jeden den. Myslel si, že ten polibek je nejhorší zážitek z celé mise. Co z celé mise - myslel si, že to byl jeho nejhorší zážitek za celý rok!
Ale to nevěděl, co se stane pak.
Zamrkal. Zamlžená skvrna, kterou představoval kámen se začala hýbat. Spíše se začalo hýbat to, co bylo za tím kamenem. Protřel si oči a uviděl Soukiho a Tuzai. Šli k němu, Tuzai šokovaná, Souki starostlivý. Aniž by cokoliv řekli, věděl, že to viděli. Věděl, že i oni jsou vyděšení a neví co dál. Došlo jim, že Izumu už asi nikdy neuvidí. Souki se ho na něco chtěl zeptat, ale Kotetsu věděl jistě, že teď by hovor na tohle téma asi neustál. Otočil se a utíkal k lesu. Tuzai na něj zavolala ale on se otočil a křikl:
"Nezkoušejte mě teď hledat. Přijdu později!" očima však vyhledal ty Tuzaiiny a prosil pohledem o opak.
Pak se zase otočil a zaběhl do stínu stromů. Stromů, které tu stály déle než on žil. Kolik takových zoufalců už asi schovávaly pod svými sukovitými větvemi a kmeny. Svezl se pod strom a díval se do prázdna. Za chvíli uslyšel křupat větvičky a strom u kterého seděl obešla Tuzai. Mlčky si vedle něj sedla a dívala se skrz zelené listnaté větve stromů na blankytné nebe. Jako by se tou radostnou barvou vysmívalo.
Tuzai vedle něj seděla, bez jediného slova, bez jediného náznaku, co si o tom všem myslí. A on se cítil lépe. Pak se zavrtěla a Kotetsuovi došlo, že asi čeká na to, co řekne on. Jenže nevěděl jak začít.
"Já... já ho chtěl z té propasti vytáhnout, ale pak jsme padali oba a on mě odstrčil na zem..." zkusil.
"Já vím." řekla Tuzai tiše.
'Dobrá, tak takhle ne.' projelo mu hlavou.
"Myslím, že to byl super člověk, ale měl nějaký svůj plán a k tomu potřeboval nenávidět mě." pokusil se opět Kotetsu.
'Ne! Všechno špatně! Tohle s tím nemá co dělat...' vyčinil sám sobě.
"Asi jo. Ale nikdy to doopravdy nedokázal..." řekla s pohledem stále upřeným do oblak.
'Sakra! A zas jsem s odpovědí na suchu... aspoň to bylo víc jak dvouslovné.' pomyslel si Kotetsu 'vidím špatně, nebo se jí lesknou oči? Ona pláče? Sakra, sakra, sakra! Nějakou větu co by jí uklidnila...'
"Já se ho opravdu snažil vytáhnout. Bylo to jeho rozhodnutí. Já... já už nevím co říct..." přiznal nakonec bezmocně.
"Jsem tak ráda, žes to alespoň ty přežil!" vzlykla najednou Tuzai a objala ho kolem krku. Zabořila mu hlavu do záhybů trika a tiše vzlykala. Kotetsu instinktivně obepjal ruce kolem jejího roztřeseného těla. Až po chvíli si uvědomili, co vlastně dělají a s tichým výkřikem od sebe odskočili.
"Ehh... promiň, já to nechtěla udělat, promiň jestli ti to vadilo..." vysoukala ze sebe rudá, už vyplakaná Tuzai.
"Ne, v pohodě, to nic, to já bych se měl omlouvat, byl jsem moc unáhlenej..." odpověděl Kotetsu rychle a nervózně se podrbal na zátylku.
'É? Unáhlenej?Co tím myslel? Nejdřív to mluvení ze spánku a teď tohle... že by opravdu? Že by se na mě usmálo štěstí? Musím to zjistit, nebo umřu zvědavostí... Ale jak se ho zeptat?' přemýšlela Tuzai.
Ani jeden se nepodivil nad tím, že se atmosféra velice razantně změnila. Teď nemysleli na Izumu. Kdyby ano, asi by se zastyděli za své myšlenky, ale když přijde chvíle kdy se vyjasní dlouhodobá záhada, na všechno zapomenete.
"Já, víš, už dlouho sleduju jednoho člověka..." začala Tuzai, ale v tu samou chvíli do toho řekl Kotetsu:
"Já se ti už dlouho něco snažím říct..."
"Co? Prosím, povídej..." vykroutila se z toho Tuzai.
"Ehh... no... já se to dlouho neodvážil, ale... sakra... no prostě tě mám strašně rád..." vykoktal nakonec.
'Proč jsem nedokázal říct ty dvě slova? Miluju tě... Copak je to tak těžký? Jako by tu byla nějaká hranice. Jako by tu byly výhružné zvonky varující, že to teď nemám dělat...' vyčítal si Kotetsu.
"Já... já tě taky už dlouho mám moc ráda... ale taky jsem se ti to dlouho neodvážila říct..."
'Proč to nedokážu říct? Jsou to přece jen dvě slova. Kolikrát už jsem je říkala svým představám a v realitě to teď nedokážu! Jako by tu něco chybělo... Jako bych na něco zapomněla...'
'...na někoho jsem zapomněl...'
"Izumo!" vykřikli oba naráz. Krátce se na sebe podívali a s otočkou vyběhli z lesa.
Pokračovali dál podél rokle a zanedlouho narazili na Soukiho. Na nic se neptal a řekl, že hledá sestup dolů, nebo alespoň místo, po kterém by se dalo sešplhat s rukama a nohama posílenýma chakrou. Rozdělili se a očima důkladně prohledávali každý kousek skály pod nimi. Po chvíli hledání Tuzai zakřičela na znamení, že něco našla. Oba k ní hned přiběhli a očima tázavě prozkoumávali skály pod sebou.
"Vidíte támhle ten stupínek asi padesát metrů dole?" zeptala se jich. "Myslím že je tam jeskyně. Třeba to bude chodba a zavede nás dolů..." řekla nadějně. Kotetsuovi se rozzářily oči a oba se přesvědčivě podívali na Soukiho.
"No... asi víte, že to nebude nic bezpečného, protože tunely se většinou nehloubí samy od sebe, takže tam nejspíš někdo bude..." stále na něj upírali prosící oči "... ale vám to asi nemá cenu vykládat... Jdeme!" dokončil Souki. Vytáhl z batohu lano a postupně se spustili k začátku tmavého tunelu do nitra země.
"Je tam tma..." zíral Kotetsu do tunelu. Pak sebou nepatrně trhl - uvědomil si, že tu není Izumo, aby mu na to odsekl. Chyběl mu. A to i v takovémhle detailu. Otřepal se a vstoupil do temna. Jeho silueta pro Tuzai tmavla a tmavla, až ho ztratila z očí. Rychle se za ním rozběhla.
Chodba nejdříve šla rovně a po sto metrech se stáčela dolů. Sestupovali stále příkřejší chodbou v naprosté tmě. Občas hrobové ticho přerušil výkřik typu "Jej, do něčeho jsem šlápl", "Doufám, že to není radioaktivní", nebo "Dal bych si kuře" (všechno z Kotetsuových úst), ale jinak nikdo ani neceknul. Tuzai se probrala z poloomámení teprve když před sebou začala rozeznávat obrys Kotetsua.
"Začíná tu být světlo." podotkla.
"Taky jsem si všiml." odpověděl Kotetsu. Došli chodbou ještě níž a uviděli první osvětlení. Na stěně, kterou si teprve teď mohli pořádně prohlédnout visela v jakémsi stojanu hořící pochodeň a zalévala tak chodbu mihotajícím se zlatavým světlem. Tuzai se rozhlédla. Stěny byly kupodivu hladce opracované a vzorované nějakým složitým, pro ní neznámým vzorem. Ani nepostřehla rozmezí mezi hrubou skálou u vchodu do tunelu a tímto hladkým kamenem. Chtěla se zeptat Soukiho, co si o tom myslí, ale když se rozhlédla, zjistila, že za ní nikdo není.
"Kotetsu, je před tebou Souki?" zeptala se opatrně.
"Ne, vždyť vcházel jako poslední, viděl jsem ho..." odvětil nepřítomně Kotetsu prohlížejíc si květiny a zvířata v rytinách na stěnách.
"Ale, když není ani před tebou, ani za mnou, znamená to, že jsme ho ztratili..."

Otočil se na Kotetsua. Ten vypadal, že mu něco chce říct, ale on to nechtěl slyšet. Kdo ví, jestli by si potom nepokazil celý plán. I když - nevěděl, jestli se na tom ještě dá něco zkazit...

Zavřel oči. Objevil se v nějaké chodbě. Spíš kanalizaci... Vody zde bylo po kotníky, ale nesmrdělo to tu... co to sakra je? Udělal pár kroků směrem k nepatrnému zdroji světla, který - jak doufal - byl na konci té nekonečné chodby. Světlo se přibližovalo. Ano, asi to je konec chodby. Neměl rád stísněné prostory, takže se rychle rozeběhl ke světlu. Vyběhl a zakryl si oči. Po dlouhé, chabě osvětlené chodbě nebyly zvyklé na tolik světla. Když se rozkoukal, zjistil, že je na tenké lávce, ze které visí provazy.
'No super, úzké lávky jsou ještě horší. Teď už tu chybí jen krokodýli pode mnou a třepící se provaz držící lávku...' pomyslel si. Krokodýli se ale nekonali. Místo toho si všiml, že některé provazy jsou tlustší, než jiné. Podíval se doprava. Hned první provaz byl tak tlustý jako... byl hodně tlustý. Sledoval očima, kam provaz vede a vyvalil oči. Druhý konec provazu byl přivázaný k jakémusi ostrůvku, na kterém seděl... Kotetsu. Podíval se na konce jiných provazů. I tam byli lidé, kteří pro něj něco znamenali, nebo pro něj byli jiným způsobem důležití. Byl tam Souki, byla tam Tuzai, byli tam jeho rodiče i spolužáci, byl tam i Třetí Hokage, ale ze všech provazů byl ten, co ho spojoval s Kotetsuem nejtlustší.
'Co to znamená? A kde to vlastně jsem? Jak jsem se sem sakra dostal?' pokládal si Izumo otázky bez odpovědí 'Možná... ano, to bude ono... možná jsem uvnitř sebe a tyhle provazy jsou moje city k různým osobám... ale v tom případě nechápu, proč je ten s Kotetsuem nejtlustší.' nasadil svůj umíněný výraz, ale když si uvědomil, že je uvnitř sebe a nikdo jiný tam není, opět svěsil hlavu.
'Dobrá, na Kotetsuovi mi záleží. Záleží mi na něm nejvíc ze všech, ale já nechci. Jak se toho mám zbavit? Vždycky, když ho chci odtrhnout od sebe, vždycky udělá něco, co mě přinutí o něm zase smýšlet jako o kamarádovi... Ne... Jako o příteli...' zatřepal hlavou 'ne, už zase. Já chci být na svojí straně...' vytáhl ze zadní kapsičky kunai a začal přeřezávat tlusté lano mezi ním a Kotetsuem. Jenže pokaždé, když řízl, podivně ho to zabolelo u srdce.
'Co se to se mnou děje? Vždyť já chci být na svojí straně! Chci, chci, chci... Chci to celým srdcem...' řízl, sykl bolestí. 'Dobrá, asi ne úplně celým srdcem... Já... teď to dokážu... aspoň na chvíli... Na dokončení plánu... Jen na to...' pustil kunai, ale zaťal pěsti. Silně zavřel oči, až se mu po obličeji rozběhly mimické vrásky. Uzel vázající Izumův most a Kotetsuův ostrov se rozvázal...

Otevřel oči, ze kterých teď plál povrchní chlad.
"Mimochodem - co Tuzai? Nezdá se ti, že poslední dobou letí víc na mě?" prohodil do éteru Izumo. Kotetsu jen zatnul pěsti.
'Jak se s ním mám usmířit, když mě takhle vytáčí?' ptal se v duchu Kotetsu.
"Stejně bys pořád měl tendenci trénovat a ona by si z nedostatku času s tebou našla bokovku... třeba mě..." pokračoval provokativně Izumo.
'Tak dost! Ještě slovo a už se neudržím. O co mu sakra jde?'
'Třeba už se rozhoduje, že přestane... No - pro jistotu...' "Jo a líbá fakt skvěle..."
To byla poslední kapka. Jenže Kotetsu neodběhl pryč, jak Izumo předpokládal, ale otočil se přímo na něj. Hleděli si do očí a snažili se vyčíst záměry toho druhého. Pak se Kotetsu napřáhl a vrazil mu pěstí do tváře. Izumo překvapeně zamrkal.
'Tohle už je dne podruhé. Jak to, že všichni mají takovou sílu?' zapotácel se a udělal pár kroků dozadu. Byl by se zvedl a něco řekl, jenže pod ním už nebyla zem. Na to byl sráz moc blízko. Zamával rukama a začal padat.
'Nikdo mi nepomůže. Můžu si za to sám. Jestli teď umře, dobře mi tak. Neměl jsem být tak ješitný. Ach jo... pokud se teď stane zázrak a já to přežiju, přísahám, že mu všechno řeknu a omluvím se...' modlil se v duchu Izumo... Najednou ho chytila za zápěstí pevná ruka. Izumo otevřel oči a podíval se přímo do očí... Kotetsuovi.
"Já... jak to?... proč?... ty... chci..." plácal jedno přes druhé Izumo. Kotetsu se jen usmál.
"Jestli to chceš přežít, měl bys radši vylézt, jinak tě neudržím..." řekl a začal ho vytahovat zpět. Najednou se ale skála začala drolit. Izumo pustil pevný stisk, kterým křečovitě držel Kotetsua a chtěl spadnout sám, ale Kotetsu stisk nepovolil.
"Ty blbečku, pusť mě, spadneme oba a na co to bude? Zachraň se, vylez, dělej..." křičel na něj přes rámus padajícího kamení Izumo.
"Ani náhodou, nechci tě opět ztratit. Jsi, přes to přeze všechno, stále jsi můj přítel. Neřekli jsme si to náhodou?" křičel na něj zpět Kotetsu. Izumovi v hlavě bleskl obraz.

***

Oba sedí na protějších větvích jejich stromu, mezi sebou oběd v krabičce, který pro ně nachystala jeho máma. Jedí, usmívají se...

***

'Ne, na to není čas, teď nemůžu začít vzpomínat.' zahnal vzpomínku Izumo. Zatřepal rukou, až ho Kotetsu pustil. Izumo do něj strčil a tím ho dostal zpět na pevnou zem, ale zpětný ráz ho odstrčil ještě víc do vzduchu. Teď už na něj Kotetsu ani nedosáhl. Pevně zavřel oči a bez odporu padal naznak průrvou.

Opět stál na můstku. Kolem stále byly provazy. Rozhlédl se a první, na čem jeho pohled spočinul bylo první místo po jeho pravici. Provaz byl zavázán a přibit kůly. Pokud to nebylo jen zdání, Izumo by přísahal, že teď je provaz ještě širší... Ale to už je teď jedno... Vždyť padá do průrvy. Teď umře. Doufal, že aspoň to poslední gesto bylo pro Kotetsua něco jako omluva. Malé zadostiučinění za to všechno, co mu udělal. Zemře. Když mu to slovo začalo znít v hlavě, instinktivně udělal poslední věc - zatáhl za provaz, který ho poutal ke Kotetsuovi a přitáhl si jeho plovoucí ostrov k sobě. Natáhl ruku a Kotetsu mu jí stiskl. Naposledy se na něj usmál.Alespoň si myslel, že to bylo naposledy...

Přesuňme se kousek od Tuzai, kde běží dva genini.
Když běželi, vrhali na sebe kradmé pohledy. Zpomalili u kamenné průrvy do údolí s řekou. Mohlo by to být mírumilovné místo, ale atmosféra byla zahuštěná, že by se dala krájet. Kotetsu se rozhlédl a zastavil se. Izumo ho napodobil a zastavil také.
"Tak jaký bude plán?" zeptal se naprosto neutrálním tónem Kotetsu. Izumo se po něm udiveně podíval.
'To se tak skvěle ovládá, nebo už to vzdal?' to nevěděl. Nepoznal to ani podle výrazu. Kotetsu se totiž tvářil úplně stejně jako mluvil - neutrálně. Pokusil se mu náladu vyčíst z očí, ale Kotetsu uhnul pohledem. Pak se zadíval na opačnou stranu srázu a zarazil se. Když se tam díval už dost dlouho, chtěl mu Izumo vynadat, jestli to náhodou nebyl on, kdo se chtěl domlouvat na plánu, ale když se podíval stejným směrem, zorničky se mu rozšířily úžasem. Pro nezávazného pozorovatele by tam byl jen zkřivený strom na skále rozdělující se do tří kmenů, ale kdyby se zadíval hluboko do očí obou chlapců, našel by je zabrané uvnitř vzpomínek.

***

V jedné z tenkých uliček Konohy čekal na Izumu malý chlapec s vlasy do všech stran a s náplastmi na tvářích a bradě. Z jeho pohledu se dalo vyčíst, že ony náplasti jsou důsledkem jeho nespočetných rošťáren.
V uličnickém pohledu se objevila netrpělivost. Podíval se směrem k gigantickým portrétům Hokagů Konohy vytesaným do skály. Všechny tři obličeje mu připadaly tak vznešené...
Za skálou pomalu zapadalo listopadové slunce a vrhalo na celou vesnici nazlátlé stíny a hříčky slábnoucího světla ještě napomáhaly té nedotknutelnosti, té posvátné úctě k vůdcům vesnice... Jeho otec ani matka nepatřili mezi ninji a tak nikdy neměl otce, ke kterému by vzhlížel s bojácnou úctou vlastní skoro všem jeho spolužákům. Jeho sen byl ochraňovat své rodiče, kteří na to byli slabí i celou Konohu, které je zavázán za to, že smí být ninjou. Vedl ho instinkt - hlídat. To ho svedlo dohromady s Izumou...
'Když už o tom přemýšlím... kde vlastně je? Měli jsme se tu sejít a ukázat si nové techniky, které jsme se naučili.' pomyslel si Kotetsu.. Teď byl v předposledním ročníku akademie a s Izumou se přátelil už od první třídy. Sblížili se skoro na začátku roku. Oba měli stejný sen. Navíc bydleli v domech přímo vedle sebe, takže už si stačili udělat poštovní trubku skrz zeď. Každý týden v sobotu, když měli volno, se scházeli na dvorku za domy a navzájem se učili techniky toho druhého. Na dvorku trávil Kotetsu většinu času a tak znal každé zákoutí. Nejdominantnější ale byl zkroucený strom, který se rozděloval do tří kmenů. Právě seděl na pravé větvi, ohnuté skoro do pravého úhlu, když přišel Izumo.
"Ahoj" pozdravil hlasitě.
"Ahoj, co tě tolik zdrželo? Máš zpoždění víc jak půl hodiny..." uvítal ho Kotetsu výčitkou.
"Máma po mě něco chtěla." odpověděl vyhýbavě.
"Teď je to jedno, už jsi tu." rozjasnil se Kotetsu "ukážu ti, co jsem se naučil při házení zbraněmi. Je to úplně super!" dodal, vytahujíce si kunaie a shurikeny.
"Uhni z cesty, jinak tě trefím..." křikl na něj ještě. Izumo bez řečí uhnul, ale neřekl ani slovo.
'Co mu je? Normálně je tak hyperaktivní a těší se, co mu ukážu a teď tam stojí jak zařezaný...' divil se Kotetsu 'No nic, aspoň mu předvedu co jsem se naučil... hehe, to bude koukat...' Vzal si do každé ruky čtyři kunaie a rozeběhl se kolem stromu. Ani nevěděl, co je to za strom, ale co na tom sejde... Běžel a za běhu házel kunaie do stromu. I když byl v pohybu, dokázal z nich v kmeni stromku udělat obraz šipky. Když doházel, zastavil se a pyšně se podíval na Izumu.
"Chceš to taky naučit?" zeptal se ho s nadějí v hlase. Izumo mlčel.
"Tak mi nejdřív ukaž tvůj trik..." zkusil to znovu Kotetsu. Izumo zavrtěl hlavou.
"A proč ne?"
"Já... já jsem se nic nestihl naučit..." řekl potichu Izumo.
"To přece nevadí, tak se budeme učit spolu a uvidíš, že ti to půjde líp. Třeba se ještě dneska naučíš tu šipku jako já..." povzbuzoval ho Kotetsu. Položil mu ruku na rameno a dal mu do dlaně kunai. Ještě si z legrace udělal klona a poslal ho ke kmeni stromku.
"Jestli jsi na mě z nějakého důvodu naštvaný, hoď si." zasmál se. K jeho překvapení se mu Izumo vytrhl a hodil kunai klonovi do srdce. Pak se otočil a odběhl pryč, směrem k jeho domu.
'Co se stalo? Nechápu to. Udělal jsem něco, čím bych mu ublížil? Asi ano... jenže já si na to nevzpomínám...' přemýšlel Kotetsu. Jenže to ani netušil, že tohle byla jeho poslední chvíle s Izumou na stejné lodi pro velmi, velmi dlouhou dobu.

***

'Kdybych jen věděl, co jsem mu udělal... třeba jsem ho doopravdy nějak zranil a on to dělá prostě protože je na mě stále ještě naštvaný... Zkusím si s ním promluvit. Musím zjistit, proč je na mě tak vysazený...' rozhodl se Kotetsu. Izumo se ale v mysli zaobíral úplně stejným dnem jako on.

***

Spěchal domů. Běžel ulicemi Konohy tak rychle, že se ani nestačil omlouvat všem lidem, které cestou porazil. Zabočil za roh a vyběhl tím z hlavní tepny vesnice. V této části bylo o hodně míň lidí... To se musel zdržet na tréninku? No, co si budeme povídat - trénink nebylo zrovna nejvhodnější slovo.
'Jsi líný. Přiznej si to. Místo toho abys dopiloval tu techniku aspoň na úroveň abys jí mohl předvést Kotetsuovi, tak jsi se zadíval na nějaký západ slunce.' nadával sám sobě Izumo 'Ale když ty paprsky byly tak lákavé. Byl by hřích se tam nesvalit a nenechat se jimi hladit...' odporoval sám sobě.
'Ano, ale teď nemáš ani jednu techniku, kterou by ses mohl pochlubit. Sakra, proč jsem tak línej. Kotetsu tak pilně dře a já místo toho pozoruju mraky. Jak může být tak geniální. Nikdy nemám šanci ho dohnat. Je už příliš daleko přede mnou.' vyčítal si dál Izumo zatímco se hnal ztichlými ulicemi. 'Nemám ani jednu techniku lepší než o. Ani jednu...' zpomalil '...techniku...' zastavil se. 'Takhle za ním nemůžu jít. Akorát by se mi vysmál. Už takhle jdu pozdě. O nějakou tu půlhodinku se to přece nezblázní.' posadil se na jednu z laviček, které byly kolem cesty a dal hlavu do dlaní.
'Co jsem proti Kotetsuovi? On je v Taijutsu nejlepší ve třídě. A v házení zbraní taky. Nemám šanci ho dohnat! Leda že by...' zvedl se a pomalu šel směrem domů. 'Jo, to by mělo fungovat.' dorazil na místo.
"Ahoj." pozdravil Izumo.
Doufal, že se Kotetsu zdrží jakéhokoli komentáře.
"Ahoj, co tě tolik zdrželo? Máš zpoždění víc jak půl hodiny."
Spletl se. Odpověděl nějakou trapnou výmluvu, ale Kotetsu se nad tím nepozastavil. Zářil, natěšený, že mu předvede svou techniku.
'Jasně, už se zase bude vytahovat.' myslel si Izumo otráveně. Ani nesledoval, co Kotetsu dělá, ale ten už ho táhnul ke stromu a vnutil mu do ruky kunai. Ne, teď nemá náladu na to, aby si z něj Kotetsu utahoval.
"Tak mi nejdřív ukaž svůj trik." zkusil to znovu Kotetsu. Izumo zavrtěl hlavou. Ne, nechce, Už nechce vypadat jako ten slabší. Už nechce.
"A proč ne?" zeptal se ho s takovou zvláštní starostí v hlase Kotetsu. V tu chvíli Izumo automaticky odpověděl po pravdě. Nedokázal mu lhát. Stále to byl jeho nejlepší přítel. Stále o něj měl starost. Ne! Zahnal tyhle myšlenky a s kamennou tváří se otočil, hodil klonovi kunai do srdce a odběhl pryč. Musí něco udělat. Už není pod Kotetsuem. Teď je na své vlastní straně. Na nové straně o které věděl jen jednu věc. Je proti chlapci jménem Hagane Kotetsu.

Tyhle jsou taky od jednoho človíčka z deviantARTu. Jmenuje se pumpkin-girl.

Tenhle její/jeho styl naprosto miluju. Další obrázky najdete na ramachan.deviantart.com

Tak těch jsou taky miliony... Zase jen pár (ale bez Bakiho, toho nesnáším):

Tak obrázků tohohle týmu jsou miliony, já jich sem dám jen pár - ty, co mám uložené v počítačí. Další si najděte sami ;)

Lee (toho mám docela ráda. Je takový čestný...):

Neji (ha, prý génius z Hyuuga klanu... prdlajs, je to nafoukaný hovado... :) ):

TenTen:

Tenhle tým miluju... Obito je úplně suprovej to samé platí i o Rin a Kakashim, ale Minato - ten je the best!!! :)

Tak tohohle autora/autorku na miluju. Maluje naprosto nádherně... Ale nevím, kde sehnat jiné jeho/její obrázky. Pokud někdo máte link - sem s ním :)

Tady na tom prvním mě naprosto dostaly ty perníčky na stromečku třeba ten jelen se znakem klanu Nara, ten je dokonalej :) A Neji má pusu jako Naruto, kterého pozvete na Ramen ;)